„Přece nejsme taková nemehla, abychom to nezvládli sami!“ „Přece se nemůže nic stát!“ „To se zvládne levou zadní!“ To a leccos dalšího nejednou prohlašujeme, a to leckdy bez ohledu na to, nakolik je takové tvrzení pravdivé nebo aspoň věrohodně vypadající. Prostě se holedbáme, co všechno umíme udělat, vyrobit, opravit, případně nejdokonalejším způsobem zlikvidovat. Popadneme nějaké to vhodné nebo třeba i zcela nevhodné nářadí a po chvilce už ji máme.
Jizvu. Kterou si dokáže nejednou pořídit i machr od řemesla, natož pak někdo, kdo drží v ruce ten či onen nástroj klidně i teprve poprvé v životě.
„To bude dobré, nic se nemůže stát.“ „Budete stoprocentně zase v pořádku.“ „To spravíme tak, že to nikdo nepozná.“ Kolikrát to jenom slyšíme z úst lékaře, jímž mám v tomto případě nejčastěji na mysli chirurga. A pak se probereme z narkózy, a byť nám všechen personál kolem tvrdí, že je všechno v nejlepším pořádku a toto zákonitě provázející bolesti pominou, cítíme, že i tak není vše tak, jak tomu bylo dřív.
Že máme v místě zákroku jizvu.
Prostě je celá řada příležitostí, kde k jizvě přijít. Mimo toho, co už bylo uvedeno, si zmiňme třeba ještě jizvy vzniklé při sportování, při manželských nebo hospodských šarvátkách, při haváriích, při manipulaci s ohněm či něčím jiným rozpáleným, jizvy, jež jsou pozůstatky některých nemocí, a tak dále. Při tom všem může dojít k poškození kůže, jež následně nesroste až tak dokonale a nám zůstane vzpomínka právě v podobě jizvy. Tkáň se nám sice zhojí, ale už to zkrátka není ono. A v mnoha případech už to pak nikdy ani ono nebude.
Protože se tu vytváří nová vrstva kůže, jež nejednou nevypadá až tak docela stejně jako ta původní; liší se třeba barvou nebo povrchem. A to jsou právě .
Pokud nám v místě rány taková jizva teprve vzniká, lze ji potlačovat pravidelným promašťováním postižených míst, jemným masírováním a ochranou před přímým slunečním zářením, a pokud je už taková jizva na našem těle, nelze se jí nikdy až tak docela zbavit a lze ji pouze poupravovat chirurgickou cestou nebo laserem.
Pokud tedy nejsme praví drsňáci, kterým jizvy nejen že nevadí, ale tvoří i jejich image. Protože ruku na srdce – je ten, kdo nemá ani jedinou jizvičku na kůži, vůbec chlap? Já o tom pochybuji.